1. září

Čus! Tak já sem James Potter. Příde mi to trochu ujetý, že sem píšu, ale mamka tvrdí, že psát deník je super. No, zkusim to... Dneska sem poprvé v nové škole- v Bradavicích a zatim nikomu nevěřim tak, abych mu řikal, co si myslim. Takže.. Já sem teda James.. aha.. to už sem asi psal. Nevadí. Tak teda, dnešek byl celkem dost hustej. Když sem čekal na vlak, kterej mě měl odvízt do školy- teda hned potom co sem od rodičů dostal kázání, že nemam vyvádět žádný blbosti a že se mám chovat slušně a žádný hloupý vtípky--(já? jak je to mohlo napadnout??)- tak sem užuž chtěl nastoupit, když do mě někdo vrazil. Byl to ňákej kluk, co mi byl trochu podobnej až na to, že neměl brejle, byl nižší, měl jiný šaty a vlastně taky měl jiný oči a taky vlastně vypadal uplně jinak než já. No ale jinak byl skoro stejnej..

,,Je, sorry. Prosim tě, schovej mě, ta strašná ženská mě už zas hledá, aby mě mohla seřvat," řekl potichu a s hrůzou v očích se rozhlížel na všechny strany. Jen co to dořekl, skrčil se za mě. Kolem rázným krokem prošla ňáká asi dost naštvaná ženská, která na svuj věk byla hrozně výrazně namalovaná nebo spíš zmalovaná a z těch úzkých čar nad okem v místě, kde by mělo být obočí, šel strach. Myslim, že Nejspíš byla herečka, co si odskočila z natáčení hororu, protože takhle normální lidi přece nevypadaj... Ani sem se tomu klukovi nedivil, že se před ní chce schovat. Jen co nás přešla, kluk vylez a zašeptal ,,Díky."

Pak už sme jeden po druhym nastoupili do vlaku a každej se vydal jinym směrem. Chvíli sem se jen tak bezcílně toulal úzkými chodbičkami vlaku a snažil se najít volné kupé. Jako na potvoru všechna, kolem kerých sem procházel, už byla obsazená. A pak sem ji uviděl.. Totiž, jak sem procházel tou uličkou a díval se po volných místech, všim sem si, že přímo naproti mně de ta nejkrásnější holka, jaká může bejt. Když si to teď večer vybavim, ani nevim, proč se mi tak líbila. Víc než holky mě dycky bralo koště a míč a navíc sem už tolikrát viděl i mnohem hezčí holky. Třeba dcera naší sousedky- modrooká hubená hezká blondýnka-vůbec neni špatná. A není sama. Je tolik pěkných holek, ale tahle byla prostě - jiná. Nevim, jak bych to popsal. Když se ke mně blížila, úplně jako bych přestal vnímat svět. Vnímal sem jenom ji. Měla dlouhý nazrzlý nebo spíš takový červenohnědý vlasy a takovou postavu- akorát. Nebyla nijak moc hubená, ale nebyla ani tlustá.

Prostě úplně akorát. Bylo to fakt divný. A ty její oči!! Normálně měla úplně smaragdově zelený oči! Byla tak nádherná a já nevim jak bych jí líp popsal. Hned jak sem jí uviděl, prolítla mi hlavou myšlenka, že to je pro mě ta pravá. Pak sem se v duchu plác do čela.

- ty jo.. Jesi tohle bude někdo někdy číst, tak mu budu připadat jak ňákej cvok, takhle se rozplývat nad jednim pohledem na holku. Působí to až skoro romanticky! Fuj! Eště bych se moh začít dívat na ty teleblbosti-televenoly nebo co, o kterých mi vyprávěl můj mudlovskej strejda z třetího kolena. Je to vždycky docela sranda, slyšet ho vyprávět o něčem takovém, jelikož vždycky zbrunátní vzteky a neustále se plácá rukou do hlavy. Už dost! Teď o něčem trochu normálnim. Když teda kolem prošla, tak sem začal bejt zase při smyslech a dokonce se mi podařilo najít prázdný kupé. Dál už sem na nic nečekal, zapad sem tam a sesunul se na sedačku. Blbý na tom všem bylo, že sem tady vlastně ještě neměl žádný přátele a no, neměl sem tam nikoho. Zahleděl sem se z okna a přemejšlel, co já tam vlastně budu dělat?! A v tom se dveře mýho kupé otevřely. Stál v nich nějakej blonďatej kluk s upřímným výrazem a vypadal nějak zničeně.

,,Ahoj. Já- totiž moc nerad ruším, ale nevadilo by ti, kdybych si přisedl? Hledal jsem volné místo, ale nikde už není a všude jsou nejméně čtyři lidi a no,.. tam se mi moc nechce," dodal sklesle.

,,No jasně. Poď se posadit," vybíd sem ho přátelsky a sledoval,  jak skleslost v jeho výrazu vystřídala nečekaná radost.

,,Já sem James Potter. A ty?" Podal sem mu ruku.

,,Remus Lupin."

,,Taky jedeš do Bradavic poprvé?" Zeptal sem se ho.

,,Jo. No, popravdě sem z toho trochu nervózní, ale zároveň se už nemůžu dočkat." V očích mu přitom zajiskřilo na znamení jeho nadšení. A pak sme se spolu začli bavit o tom,  jaký to tam asi bude a co rád dělá a o famfrpálu atd.. Zrovna, když sme se dostali k novému střelci Kudleyských kanonýrů, dveře našeho kupé se rozevřeli znova. Tentokrát v nich stál ten černovlasý kluk, co do mě vrazil před vlakem.

,,Čus.. Máte tu ještě volno? Všude už maj obsazeno a k holkám se mi fakt nechce." Vesele se ten kluk ušklíbnul a po našem svolení si sednul. Pak se představil jako Sirius."

,,Jenom Sirius?" Zeptal sem se zvědavě.

,,Jo. Bude to tak lepší," dodal jen a honem stočil rozhovor na famfrpál. Snad za každou druhou větou, co sme řekli, utrousil někdo z nás tří vtipnou poznámkou nebo použil takovou ironii, až sme smíchy div nepukli. Byla s nima taková sranda! Pak sme si vyprávěli, co sme vtipnýho zažili o prázdninách a tak to šlo dál a dál dokud sme neslyšeli, že vlak zahoukal. Uteklo to šíleně rychle. 

 

               ---------------------------------------------------------- 

 

Ano... Přesně tak... Uteklo to fakt šílěně rychle... Jojo... Je sice pravda, že je dneska zase 1.září, jenže o pár let později. Asi holt nevyhraju cenu deníčkáře roku. Ani nevim, proč jsem sem už pak nepsal... Ale řek bych, že sem neměl čas. Tím prvním setkáním ve vlaku to všechno začalo. Jak s tou holkou, tak s těma klukama... Co se týče tý holky, tak sem zjistil, že se jmenuje Lily Evansová a že je to ta nejskvělejší holka na světě.

Bohužel pro mě to, že je nej, znamená, že se o ní nezajímám jen já. No a upřímně ona si mě zatím nijak moc nevšímá. A taky to bohužel znamená, že je ke všem milá a přátelská, takže já nikdy nevim, jestli se se mnou baví-když už se teda se mnou baví- proto, že se jí líbím nebo proto, že se baví se všema. Njn.. Evansová.. Toť můj dlouhodobý problém. Ale teď ještě k tomu ostatnímu. Co se týče toho druhýho setkání-s klukama-, stalo se mi asi osudovým.

Našel sem totiž ty nejlepší přátele na světě. A to bych zrovna JÁ nenapsal jen tak o někom. Ani sem nedoufal, že budu mít někdy takový štěstí. Krom tý Evansový a přijetí sem do Bradavic je to asi to nejlepší, co mě kdy potkalo a možná i potká. Každopádně za ty roky se toho stalo tolik, že nemám šanci to tu vypsat. Od mých prvních anonymních pokusů o přání věnované z lásky Evansové až po naše každodenní akcičky... Těmi akcemi myslím naše fakt podařený vtipy. Hned jak jsme sem s klukama přijeli sme si totiž uvědomili, že tady to beze srandy nepude a kdo jinej by jí měl obstarávat než my? :-) A tak sme spolu založili takovej- spolek bych moh říct, kterej sme nazvali Pobertové..

Máme v plánu si dát i přezdívky, ale k tomu zatim ještě nedošlo. Eště sme nevymysleli nic pořádnýho. No, uvidíme.. snad letos..? A tak i když se Removi někdy nechce a dokonce nám to i někdy rozmluví, to když už to se Sirim fakt přeženem, chodíme a jak by řek školník, škodíme kde se dá. Přitom to neni škození, jen si prostě děláme srandu, toť vše... Chudák školník. Vždycky, když nás vidí, vraždí nás pohledem. Myslim, že nám jen závidí... Nevadí. No, každopádně tak zaháníme nudu. Kluci se pro mě stali vlastně něco jako bráchové. Neumim si život bez nich ani představit... A ani si ho bez nich nechci představovat. Ty dva měsíce letních prázdnin sou vždycky jako věčnost plná nudy. Hrůza... Ale naštěstí, teď novej školní rok začíná a my si ho hodláme užít. Zrovna na zejtra máme v plánu potrápit profesora Kratiknota. No, ale jelikož to bude první den školy, mělo by to projít bez trestu. No, uvidíme... Ale ještě na chvíli k nám... Málem bych totiž zapomněl na jednu osobu... Kromě přátel sem tu totiž stačil najít i nepřítele. Není jím nikdo jinej než ten slizkej Snapea.. Fakt by mě zajímalo, jestli někdy viděl šampon a sprchu. Vsadil bych se, že ne... Jeho vlasy sou toho ostatně důkazem. Začal sem ho nesnášet už od prvního setkání, kdy do mě vrazil. Kouk se na mě a řek:

,,Uhni." 

,,De to říct i jinak," odvětil sem. On si pohrdavě ufrk a řek:

,,Di do Azkabanu." Viděl sem, že to nemá cenu se s nim hádat a chtěl sem ho nechat jít, ale to jak se mnou mluvil se nelíbilo i Siriusovi a Removi.

,,Proč s nim tak mluvíš?" obořil se do něj Sirius.

,,Di tam s nim ty zrádce rodu," odsek tázaný jedovatě a chtěl od nás utýct. Při tom ale loktem vrazil do Evansový.

,,Uhni," vyjel na ní stejně jedovatě. Nic mu na to neřekla. Asi čekala, že se jí někdo zastane a tak sem se toho ujal.

,,Nech jí na pokoji!" Křik sem za nim.

,,Nebo co?" uchechtl se a strčil do ní znova. To už si ale ani ona nenechala líbit.

,,Proč do mě strkáš?" zeptala se ho klidně. Neodpověděl jí. Jen se tiše vzdálil.

No, prostě od tohohle okamžiku ho nesnášim. Začli sme si dokonce dělat schválnosti. Teda teď spíš já jemu no, protože to on už nevydržel a došli mu nápady. Ale mně ne... A koneckonců, on si začal. Do jaký se asi dostal koleje, že? Překvapivě do Zmijozelu. Čím to asi bude? :D Neřikám, že sou úplně všichni zmijozelští zkažení. Všichni ne... Asi tak jeden neni.., ale Snapeisko jak sme ho nazvali, určitě zkaženej je. Jo, málem bych zapomněl... Já i kluci sme připadli do Nebelvíru. U Siriuse to bylo docela překvapující, protože jak sme se pozdějc dozvěděli, příjmením je Black... Celej zbytek jeho familie je totálně zkaženej. Spousta lidí ho kvůli tomu odsuzovala, což mě deptá, ale teď jim to natřel. Jako jedinej z rodu Blacků se dostal do Nebelvíru a já vim, že tam patří. Jo a Evansová je taky v Nebelvíru, což je skvělý, protože dík tomu ji aspoň můžu vidět každej den skoro pořád. No, je fakt, že za ty  roky sme se trochu změnili. Ale já myslim, že je to jenom dobře.. :-)

2. září

 Tak jo. Máme to tady. Vyúčo začlo... A že nás letos šetřit, jak se zdá, nebudou... Když sem se kouk poprvý na ten nabitej rozvhr, ani sem netušil, že tolik předmětů existuje... Bohužel měl ten protivnej kus papíru pravdu. A tak hned ráno, když sme s klukama vstali, zavládnul každodenní zmatek, na kterej sem během prázdnin málem zapomněl. Večer sme si totiž dali každoroční uvítací polštářovou válku a tak dneska nemoh nikdo pod pokrývkou peří, která byla všude, nic najít.

A jako vždy sme i letos přišli pozdě. První hodinu sme měli přeměňování... Nooo, že by byla McGonnagalka z našeho ,,brzkýho" příchodu nadšená se říct nedá. Ale co, tak sme si jako každoročně vyslechli přednášku o tom, že by bylo užitečnější, kdyby aspoň jednoho z nás proměnila v kapesní hodinky a že by pak možná aspoň ten druhej nebo třetí přišel včas. To řiká snad každej rok. :D Pak nás poslala sednout si a mně poskočilo srdce. Lily seděla sama. Kouknul sem prosebně na Rema a Siria, kteří s úsměvem přikývli. Dál sem na nic nečekal a využil příležitosti. Sed sem si vedle ní. V tom zápalu štěstí, že kluci nemaj nic proti, když si k ní přisednu, sem ale zapomněl na její souhlas. To byla chyba.

,,Co tu chceš Pottere?!" vyjela podrážděně. Odolal sem pokušení říct ,,Tebe." a radši sem se zaskočeně opožděně zeptal..:

,,Můžu si přisednout?" Neodpovídala a já sem nevim proč začínal rozpačitět. Musim si na to dávat sakra pozor. Stává se mi to vždycky, když se jí kouknu do očí. 

 

V jednu chvíli se tvářila, že by se rozesmála a já si oddych. Dokonce se usmála a řiká:

,,Samozřejmě, že-" pak jí ale k mojí smůle úsměv zmizel a skoro dovykřikla ,,NE!" Neuvěřitelný, jak se holky umí během taký chvilky změnit. Eště, že sem kluk!

,,Evansová, Pottere! Hodláte se při MÉ hodině dohadovat ještě dlouho? Za oba vám strhávám Nebelvíru jeden bod a buďte rádi, že to není víc." Sakra, uplně sem zapomněl, že je tam Mcgonnagalka taky. Ňáký body mě ale nezajímaly, páč k mýmu štěstí to znamenalo, že na tom místě už budu muset zůstat. Když zas konečně Mcgonnagalka začla vykládat, co dneska budem dělat, zkusil sem se s Evansovou bavit. Byla uplně nepřístupná. Ty její jednoslovný odpovědi buď ,,Ano.", ,,Ne.", ,,Nevim.", ,,Ticho." mě už začly znervózňovat a tak sem byl pak už radši zticha a jenom se na ní díval. Po chvíli si Lily asi všimla, že jí pozoruju a začla bejt nervózní, což mě rozesmívalo.

Když se pak nervózně zeptala,

,,Kam koukáš?" dostal sem výbuch smíchu. Musel sem vypadat jak blázen. V tu chvíli mi to ale bylo fuk. McGonnagalová mě nejdřív jen pozorovala tim nejpřísnějšim pohledem, jakej umí, ale když sem se jak blázen chechtal dál,-nevim proč, ale nešlo přestat- začla na mě zase křičet něco o mém chování atd. Sic mi to šlo jednim uchem tam a druhym ven, protože tyhle řeči už znám nazpaměť, ale přeci jen mě to trochu uklidnilo. Pak najednou zazvonilo. Ta hodina utekla ňák rychle. Eště celej rozesmátej sem vypad ze třídy a zamířil ke klukům. Sirius měl taky záchvat smíchu, ale ze mě...

,,Mužeš mi říct co je na přeměňování kytky v pilník na nehty tak vtipnýho?" Vyzvídal Remus nechápavě.

,,Něco, co bys nikdy nepochopil Reme." Odbil sem ho. Sirius sice dostal další výbuch smíchu, ale Remuse moje odpověď zřejmě moc nepotěšila.

,,Když myslíš," odpověděl právem naštvaně. To sem ale nechtěl.

,,Reme, počkej promiň. Já to tak nemyslel." Na to už se Remus usmál.

,,Já vim. Tě znám ne? A tvoje chování před Evansovou taky." Tentokrát sme se rozesmáli všichni tři. Dostal mě. To je moje chování k ní tak nápadný? No, budu o tom muset popřemejšlet. Ale teď dál. Po přeměňování sme šli s klukama na lektvary. To bylo strašný. Fuj eště teď je mi blbě. Ten blbec Křiklan si zas vymyslel, že uděláme Žabí lektvar-kterej je mimochodem uplně na nic..-komu kdy bude prospěšný, že muže proměnit kus žáby v lektvar proti škytavce?! Už vidim,  jak za tu chvilku, co někoho škytavka přepadne, honem pitvá žábu a vaří si  jí v kotlíku. No nic.. Toho, že je padlej na hlavu, sem si všim už dřív. Sirius tvrdí, že se bouch ve sprše do hlavy. Nevím, ale každopádně si usmyslel, že teda budem dělat ten ,,Žabinec“. Bohužel k tomu, aby takej Žabinec vznik potřebujem žabí stehýnko a játro. Což znamenalo pitvu žab. Sic už byly mrtví, ale stejnak ta představa.. No fuj. Eště teď se mi zvedá žaludek. Evansová a ostatní holky samozřejmě začly protestovat, že se to nesmí atd.., ale docílily jenom toho, že sme to eště my museli pitvat za ně. Ten učitel si na nás snad zased. Dyť sdělovat Siriusovi novou famfrpálovou taktiku Kudleyských kanonýrů snad neni žádnej hřích ne? A on nám za to  prej ,,kecání" normálně dal trest, že ty žáby budem muset rozpitvat i za holky. Dneska mě Evansová pěkně vytočila. Nejdřív jedovatý pohledy za to, že sem si k ní sed a teď ŽÁBY! Určitě se s Křikalnem spikli...

     

Tak po týhle děsný hodině plný žabích vnitřností-eště teď se mi z toho zvedá žaludek- sme měli hoďku pauzu. Venku bylo celkem slušně, tak sme vyrazili záškodničit na pozemky. Nejdřív sme se stavili za Hagridem-to je školní hajný, je s nim sranda, když ho vyděsíte. Zrovna dělal něco na tý jeho zahrádce s uschlýma masožravkama. Pod mym neviditelnym pláštěm sme se potichu přiblížili těsně za něj a zrovna když se snažil pobrukovat si Beatles, najednou sme všichni tři zařvali ,,Nazdar!". Chudák Hagrid se tak lek, že vyskočil do vzduchu, pád neubrzdil a rozplácnul se nám pod nohama. Tyjé ten jeho výraz. Chudák, byl tak vyděšenej, až mi ho teď je skoro líto. V tu chvíli sem se ale s klukama jenom válel smíchy vedle Hagrida na zemi. Pak sme se mu asi pět minut omlouvali, přičemž sme se stejně pořád smáli. S Hagridem sme chvíli pokecali a pak šli o (dům) akci dál.

Se Sirim sme se shodli, že sme eště letos neudělali jednu základní podstatně důležitou věc. A to jest, ještě sme si nepopovídali se Snapeiskem.  

4. září

Ačkoliv jsme se fakt snažili, Snapea prostě nebyl k nalezení. Vlastně jsem si ho všim až dneska, když sme zas měli lektvary. A že to bylo radostné shledání. :D Snapea ani rybičky na sebe určitě dlouho nezapomenou... A jak krásně voněl rybinou všude kudy chodil. ,,Vůbec nechápu všechny ty, kteří si zacpávali nos, když kolem nich prošel."

 Jen mi přijde zvláštní, že se nepídil po tom, proč mu hábit tak zapáchá. Že by byl na tu vůni už navyklí?... Kdo ví, páč ve Snapeisku se nikdo nevyzná.

5. září

Snapea mi nedá spát. Od tý doby, vlastně od včera, kdy Snapea díky nám získal rybí vůni, vedu se Siriem debatu na dost vážné téma.

Dlouho jsem váhal, jestli se tu o něm zmíním, protože tohle už neni pro slabý povahy. Kdepak, tady končí veškerá sranda. Sám si s tou záhadou lámu hlavu už pěkně dlouho... Jde totiž o Snapeovo VLASY! Tak fajn, každej nemůže bejt nádhernej. Ale tohleto! Sirius tvrdí, že musíme zasáhnout, že ačkoliv je náš nepřítel číslo 1, musíme se smilovat a podat mu pomocnou ruku, protože tohle je už vážně případ extrémní nouze. Remus sice váhal, ale nakonec jsme se přece rozhodli jednat...

Nevděčník jeden! My tady namáháme mozky, snažíme se mu pomoct, Rem plácá vlastní peníze na to, aby sehnal extra super kvalitní šampon (kterej by měl snad aspoň minimální šanci zabrat) a on! Místo vděku a ovace jsme sklidili jen to, že z ničeho nic začal agresivně prskat, rozběh se k nám a než sem stačil vytáhnout hůlku, abych se moh bránit, on se rozpřáh a - jeden by čekal, že se pokusí o ránu, ale on mi místo toho vzal brejle! Prevít jeden slabošskej! Bylo mu jasný, že teď se nemůžu bránit! Jakmile mi vzal ty brejle, rozběh se tryskem někam- nevim kam (jelikož sem skoro nic neviděl). Vytáh sem hůlku a chtěl sem bojovat. Bohužel jsem se ale poslepu rozběh na opačnou stranu než Snape. 

Pochopil sem, že ho sám asi nedoženu, a tak se mnou Rem trpělivě čekal, až Sirius přestane po celých Bradavicích Snapea honit a přinese mi zpět nástroj zraku. Nechápu, jak se mohli honit tak dlouho! Že má Snape fyzičku bych nikdy neřek. Nevim, jak to udělal, ale uplynula půl hodina a po Snapeovi ani Siriusovi ani stopy. Já moh jen sedět s odposlouchávat kolemdoucí, co si vyprávěli o ňáký bláznivý honičce na střeše a chodbách hradu, pohyblivých schodištích, na větvích stromů atd. Po další čtvrt hodině už Removi došla trpělivost a vydal se Siria hledat. Zůstal sem teda sám. Jenže mi to nedalo a když se kolem mě mihnul ňákej stín, vstal sem a došel k hradu, kerej sem eště jakž takž matně rozpoznával. A co se nestalo! Já byl v takový nouzi a ona se zjevila jako anděl.

,,Poslyš, nejsou tvoje?" promluvila na mě nezvykle milým hlasem. Byla to vážně ona, moje vyvolená. Jak sem nic neviděl, zamžoural sem, abych zkusil zjistit, jestli se usmívá a ona mi podala velice povědomý předmět.

,,To sou moje brejle!" zvolal sem nadšeně a chtěl ji obejmout, jenomže sem ještě pořád skoro nic neviděl, takže sem místo obejmutí Lily jen naprázdno máchnul rukama tak prudce, až sem jí praštil. Já sem tak hrozně nemotornej!    

Honem sem se jí začal omlouvat a nasadil si brejle. Jenomže v tu samou chvíli kolem proběh Snape následován Siriusem. Můj kamarád byl tak zapálenej do běhu, že si zřejmě nevšim ani nás ani toho, že Snape už žádný brejle nedrží.

,,Siriusi, už je mám! Už ho nech!" zavolal sem na něj radostně. Jenomže to sem neměl dělat. Andělská tvář Evansový se zčista jasna změnila v masku nebezpečný harpyje.

 

,,Takže to ty zase můžeš za tu honičku Snapea a Blacka na střeše, Pottere?! " rozkřikla se nasupeně.

,,Eh, no, já jen-"

,,Samozřejmě, ty jeden! A já hlupačka ti ještě nesu brýle! Hledám tě tady po celé škole a říkám si, co hrozného se ti asi stalo, když se přede mnou na chodbě válí tvoje brýle a ty mezitím kuješ pikle! A zase na chudáka Severuse!" skočila mi do řeči Lily. Jindy bych se pokoušel bránit, ale teď sem se začal usmívat.

,,Můžeš mi říct, čemu se tak přihlouple směješ? Co je vtipného na tom, co jsem právě řekla?" nevěřícně pokračovala Lily.

,,Tys mě hledala. Záleží ti na mě," odpověděl sem a zazubil se, jak nejlíp sem uměl. Lily okamžitě zrudla, otevřela pusu, pak jí zavřela, znovu otevřela a vyhrkla:

,,To bys chtěl, co? Moc sníš, Pottere, a pak nerozeznáváš rozdíl mezi představami a realitou." Potom se obrátila a odkráčela pryč. Já tam stál, nechal kolem sebe dokola běhat Snapea se Siriusem a dál se zářivě usmíval. Záleží jí na mě! Je to tutovka!

6. září

Nechápu jí! Včera mi dá tak jasně najevo svou přízeň a dneska dělá, že mě snad vubec nevidí! Totiž, konečně začly tréninky (už bylo načase!) a já si zjistil, kde Lily je a geniálně zaletěl ,,chytat" zlatonku směrem k ní. Jenže ona! Celou dobu si četla a nejen, že nezvedla hlavu, ale ani se snad nepohnula, jenom když otáčela stránku! Já sem tam lítal jak blázen, zkoušel všechny ty manévry, co sem trénoval v létě a když ani to nefungovalo, začal sem lítat kolem dokola toho stromu, pod kterym seděla. Zbytek týmu přestal trénovat, posadil se na trávník a se zaujetím tu scénu pozoroval. Střelec Tibor dokonce honem běžel do hradu pro občerstvení a když se vrátil, chodil mezi diváky rozdávajíc nanuky. Takový obecenstvo sem měl a ona si prostě jen čte!

Nemělo to cenu, z toho kroužení už se mi motala hlava, a tak sem se vrátil do hradu spolu se zklamanýma fanouškama, který čekali na další nanuky. Nechápu to. Je jak Remus, když si čte. Normálně četba kazí lidi! Uplně je blbne, otupuje a kdo ví, co všechno. Eště že čtu jenom Famfrpál v průběhu věků. Zbytek knížek bych zakázal. Musim Rema ochránit, asi mu je pudu za chvíli schovat. Myslim, že Sirius mi rád pomůže.

7.září

Nikdy bych nevěřil, že to Rem dokáže, ale on se zlobí. Co zlobí, on zuří. Když sme mu v noci se Siriem přemístili všechny knížky pod gauč do společenky, začal hned ráno běhat po pokoji jako šílenej s křikem, že nás zabije. Jak to věděl? Dyť mu je moh schovat skoro kdokoliv... A on hnedka obviní nás!

Uklidnil se, až když je všechny vytáh zpod pohovky. Měl jsem v úmyslu poučit ho o mojí teorii Zkaženosti ze čtení, ale nedostal jsem se ke slovu.

,,Kluci, proč všichni támhle zíraj na tu zeď?" ukázal totiž Sirius směrem k hloučku nebelvírských, co se ovšem nedívali na zeď, nýbrž na nástěnku. Došli sme k nim a snažili se přečíst oznámení od McGonagallky.

,,Ples? Hej co? Vánoční ples?" musel sem se smát.

,,Co si to zas Brumbi vymyslel?" rozchechtal se Sirius.

,,Tak pánové, račte se podepsat, jelikož sám tu tajdrdlíkovat nebudu," pobíd nás Remus, vytahujíc ze své brašny brk.

,,Napiš tam i nás Reme, nenecháme si to ujít," zašklebil se Sirius na mě a cuknul hlavou směrem k Evansový sedící v křesle. No jasně, Sirius je geniální! Pozvu tam Evansovou! Jen co sem mu uznaně ukázal vztyčenej palec, vykročil sem k ní.

,,Jamesi, teď né, dyť jí znáš, odmítne tě," zadržel mě Remus.

,,A co mam teda dělat? Čekat, až mi jí někdo vyfoukne?" odsek sem mrzutě.

,,Klid, zatim tam neni ani napsaná. Já jí nejdřív ukecám, ať se napíše a ty jí pak pozveš s kytkou v ruce nebo tak, oukej?" mrknul na mě. Vubec se mi nelíbí, že ty dva si tak rozumí! Jako já se snažim jako trubec a je to k ničemu a pro Rema udělá první poslední?

,,Au," Sirius mě praštil do hlavy. ,,To aby tě nenapadlo žárlit na kámoše," dodal na vysvětlenou.

,,Hmm," zamručel sem a odešel na snídani. Cestou sme se Siriusem probírali úplněk. Už se blíží. Pozítří dem na věc. Dneska bysme si měli vyzkoušet proměny, aby vše proběhlo hladce. Sirius se teda přeměňuje každou chvíli, jako pes to má v pohodě. Jenže jelena těžko potkáte na ulici, jak si vykračuje mezi lidma.

Později se k nám připojil Remus, kterému se fakt podařilo přesvědčit Lily, aby na Vánoce zůstala. Zrovna když se s námi Remus dělil o plány na úplněk, projevila se znova genialita mých kamarádů.

,,Už to mám!" vykřikl Sirius na celou Velkou síň, až se na nás všichni přítomní ohlídli.

,,Vymyslel sem přezdívky," oznamoval dál s tak širokym úsměvem, jakej mu jen pusa dovolovala. ,,Ode dneška mi říkejte Tichošlápek. Tu, kterou někteří odvážlivci zvou mojí matkou, sem poslouchal asi jenom jednou za život a to když vyprávěla o černých psech, co se objevujou po celý Evropě a Severní Americe a lidi ve střední Anglii jim řikaj Tichošlápci a uznejte," hrdě se napřímil, ,,že lepšího čmuchala byste nenašli," poplácal se na hrudi jako Tarzan z mudlovský pohádky, o který nám kdysi vyprávěl Hearly z vyššího ročníku. Rem ho uznale poplácal po zádech. Já se mu smál. I když dát si přezdívky podle našich zvířecích podob, to je vážně geniální. ,,A ty budeš Vlče a ty ehm," přemejšlel dál nahlas.

,,Hej! Nechci bejt Vlče, to zní jak mimino-jak mláďátko a navíc to je moc nápadný a neznělý a-" protestoval Remus a já se k němu připojil, protože mi vadilo, že já ještě žádnou přezdívku nemam.

,,Fajn, tak si to vymyslete sami," urazil se náš Tichošlápek.

,,Budu Náměsíčník," vyhrknul Rem nadšeně.

,,A já Dvanácterák, to je dokonalý," souhlasil jsem s ním.

,,Pánové, tahle historická chvíle by se měla oslavit," pronesl jsem s vážnou tváří. Kluci souhlasili, a tak sme se domluvili na večerní oslavě u nás v pokoji. Hned po výuce sem čapnul neviditelnej plášť, aby sme se vkradli do Medovýho ráje. Cestou jsme stihli vystrašit partu havraspárských, obarvit ocas paní Norrisové na fosforově zelenou, napsat na zeď ,,Snape má divný trenky," atd. Zpátky do Bradavic sme si přinesli sladkosti a pro každýho dvě lahve máslovýho ležáku.

Nemělo to chybu, jelikož sme pili ležák, jedli všechny možný pamlsky a dávali dohromady další akcičky. Dokonce nás napadlo vymyslet něco, co by nám mohlo výrazně pomoct. Sice máme neviditelnej plášť, ale sme pod nim tři a když potkáváme na chodbách Filche, je to občas docela o hubu. Chce to něco, třeba pergamen nebo tak, co by ukazovalo, kde kdo je. Shodli sme se na tom, že myšlení necháme na zejtra a pustili sme se do Řachavýho Petra, Karet poutníků, Černej Pavel háže na zeď a Vyskoč na Eso do stropu. Víc her sme bohužel nenašli, protože sme měli po celym pokoji ještě rozházený věci z rána, jak Remus zkoušel hledat ty svý bichle. 

Pak mi kluci až do rána pomáhali vymyslet, jak pozvat Evansovou na ples bez toho, abych přišel k úrazu. Určitej plán ještě nemáme, shodli sme se zatim jen na tom, že to bude těžký. Je mi ale jasný, že to nepude jen tak, musim jí přinejmenšim přinýst kytku nebo něco nebo já nevim, co maj holky rádi. Jak to mam asi vědět? Sou strašně složitý. Jednou se to usmívá, jednou to křičí jak mantychora... Kdo se v nich má pořád vyznat? Napadlo mě jí sledovat pod pláštěm, jenže k čemu by to vlastně bylo, když bych na ní nemoh mluvit ani nic. Zkrátka zapeklitá situace...

8. září

ÁÁÁ! Dneska ráno mi došlo, že se Remus mýlil. Všichni se snad uplně scvokli, takovýho povyku co s tim plesem nadělaj! Má se konat za čtyři měsíce a oni blbnou už teď, pořád někoho někdo zve a nejhorší na tom všem sou holky-nikdy bych nevěřil, že jim bavit se na jedno téma vydrží takle dlouho. Kamkoliv sme přišli, všude byla ňáká holka, kerá horečně vyprávěla o svých šatech, mašlích, botech a všech těchhle blbostech. Byly všude! Už mi z toho třeští hlava. Jedna procházející u toho dokonce máchala rukama, čehož sem si všim, až když mě praštila do oka. Mam monokla od holky! Taková potupa. Začínám litovat, že sem se zapsal taky. Měl sem radši strávit hezký normální Vánoce v klidu doma. Sirius se mi nejdřív smál, ale pak ho smích přešel. Ve Velký síni se na nás totiž slítly hloučky holek, který se před náma dohadovaly, která si koho zabere.

My se pokoušeli vyjádřit odmítnutí, jenže ony nás okřikly, ať se do toho nepletem, že to neni naše věc. Nevim teda čí jiná věc by to měla bejt, když se dohadovali o nás, ale radši sem si to nechal pro sebe a pokoušel se prodrat k Evansový. Asi jsem měl vážně poslechnout Rema, jenže ona tam seděla tak sama, jakoby uplně křičela: ,,Jamesi, pojď si pro mě!" Nemoh sem jí tam přeci takle nechat napospas někomu jinýmu. Cestou sem popad první Removo knížku co byla po ruce a začal originální pozvání.

,,Ehm, Evansová? Hele, tady píšou, že pudeš se mnou na ples a co je psáno, to je dáno, tak jen abys o tom věděla," oznámil sem jí ukazujíc na ňákou knížku o Godricu Nebelvíru. Honem sem se chystal zmizet dřív, než si stačí všimnout, že blafuju a nebo ještě hůř něco namítnout. Nestihl sem to.

,,Ty umíš číst knížky?" nadzdvihla tázavě obočí, ,,já tě totiž nikdy s žádnou neviděla, pokud se nepočítá ta tenká brožůrka na třicet stránek o famfrpálu."

,,Má jich víc," dotčeně sem odsek, ,,a tak ty mě takle sleduješ, jo?" 

,,Cože? Pottere, ty už zase blouzníš. Dojdi si na ošetřovnu, snad tam léčí i tak šokující komplexy, jako máš ty," zavrčela a zvedla se k odchodu.

,,Oukej, takže ples platí," připomněl jsem jí, já hlupák, znovu. Kéž bych to bejval neudělal. Mohla na vztek zapomenout a měla by smůlu, jelikož mě předtim neodmítla, tudíž by musela jít se mnou za každou cenu. Jenže...-

,,Cože? Ty ses byl dneska snad ještě před snídaní proletět na koštěti a připlet se ti do cesty strom, ne? Musel si dostat pořádnou ránu, jinak nechápu, jak sis mohl myslet, že si sem sebevědomě napochoduješ, oznámíš mi, že jdu s tebou na ples a dohodnuto!" Pak chladně dodala, že si ples nenechá nikym kazit a už vůbec ne takovym bídákem jako sem já, načež nasupeně odešla pryč.

,,Ajajaj," konstatoval přicházející Sirius. Na Rema sem se radši ani nekouk, jelikož mi bylo jasný, že má výraz typu: ,,já ti to říkal."

,,Co když ti jí teď někdo vyfoukne?" rejpnul si Tichošlápek.

,,Nevyfoukne, pojistíme se," ušklíb sem se na něj a vyběh realizovat myšlenku, co mi zrovna prolítla hlavou.

9. září

 Dneska je úplněk. Přeměny jsou vyzkoušený, neviditelnej plášť připravenej, zkrátka všechno nachystaný pro noční toulku lesem. Za chvíli nás to čeká. Máme toho všichni tolik plnou hlavu, že sem si na Brumbiho proslov vzpomněl za celej den až teď, když sem zapisuju. O snídani nás všechny překvapil, jelikož vstal a začal řečnit:

,,Nerad vás ruším od jídla, ale mám něco na srdci, o co bych se s vámi chtěl podělit. Dokud snídáte, budou mě snad v klidu poslouchat i jistí chlapci," říkal, u čehož se díval na Siriuse, kerej mi zrovna vyprávěl vtip o zpívající madam Pomfreyové. Remus do něj strčil, Tichošlápek se polil džusem a bylo po vtipu. Nezbývalo mi, než poslouchat Brumbíka. 

,,-ples na počest oslavy 1000 let od založení Bradavické školy čar a kouzel. Vzhledem k tomu, že nějací dobráci," podíval se zase směrem k nám, načmárali nesmývatelným inkoustem na zeď vedle učebny Dějin čar a kouzel ,,Běda tomu, kdo pozve Evansovou... Najdu si ho!", vám doporučuji, abyste nezapomínali na mravní chování a ve vašem vlastním dobru se zvaním počkali až minimálně do listopadu. Myslím, že si navzájem ušetříte nervy i trápení. Ale teď už, dobrou chuť." S těmi slovy se posadil a mrkl na Lily, jejíž tváře začínaly mít podobnou barvu jako její vlasy.   

10. září

Včerejší úplněk byl snad nejhorší za celou dobu, co jsem v Bradavicích. Viděl jsi někdy potrefenou laň? Seš deník, nemůžeš nic vidět... Za to ale já JO! Bylo to šílený. Už ta Remova proměna - o prázdninách jsem ho měnit neviděl a skoro jsem zapomněl, jak si při tom dokáže ublížit. Nesnáším, když se dívám, je trpí. Kdybych mohl, vzal bych to za něj na sebe.

 Aspoň že naše proměny dopadly dobře jako při nácviku. Proč jsem si ale já blbec vybral jelena? Měl jsem za to, že je to silný, mohutný zvíře vzbuzující ve všech ostatních respekt. To se ale nejspíš nedoneslo k jedné lani v Zapovězeném lese (kde se tam proboha vzala laň?)... My si takhle s klukama hupskáme krajinou, Remus má dobrou náladu (takže ani nechce nikoho lovit), Sirius se předvádí svými skoky přes keře a já důstojně vedu skupinu k jezírku.

A v tom se to stalo...  Z ničeho nic před nás vyskočilo nějaký zvíře (až později jsem zjistil, že to byla laň) a skočilo to na mě! Já ten prudkej náraz nečekal a padal jsem hezky pomalu jako ve zpomalenym filmu do strany. Jakmile jsem v šoku ležel na zemi, to stvoření kolem mě začalo běhat dokola a vydávat strašidelnej zvuk. Ti parchanti, místo aby mi pomohli, smáli se na celý kolo a Sirius si dokonce zakrejval tlapou oči, aby se na to nemusel dál dívat. Mám po autoritě.

Pořád ještě v šoku jsem se opatrně pokusil vstát, ale to stvoření do mě při každym pohybu drclo hlavou. A pořád dělalo ty divný zvuky. Uplně jsem se bál, co přijde dál.

"Tomu říkám parádní námluvy!" rozštěkal se Sirius ještě radostněji. Mně teda do smíchu nebylo. Sebral jsem poslední kousek odvahy a rychle vyskočil. Vzpomněl jsem si na příběh o mudlovském hrdinovi Forrestu Gampovi a běžel. A běžel a běžel. A pořád běžel. Ještě tak čtvrt hodiny jsem dál běžel. Pak jsem spad. Do toho ještě začalo pršet. Fakt jsem byl naštvanej. Na chvíli jsem se zaradoval, že je to potrhlý zvíře pryč, nicméně pak mi došlo, že i já jsem pryč. A vubec jsem netušil kde. Chvíli jsem se vracel cestou, kudy jsem přišel. Jenže ti pitomí jeleni běhaj rychle jako blázni. Kdo ví, jak daleko jsem vlastně uběhl. A tak jsem tam sám bloudil několik hodin a potom když už začalo svítat, jsem se vrátil v lidský podobě k chýši promoklej až na kost. A taky pěkně naštvanej.

 Kluci tam už na mě čekali a nejdřív se ustrašeně ptali, jestli mě ta laň dostala. Když jsem řekl, že jsem jí utek, znovu se mi vysmáli, protože mě vlastně přeprala ženská. Zlatá Evansová!!!

11. září

Všechno špatný je pro něco dobrý. Ta laň mě normálně inspirovala k další taktice, jak dostat Evansovou. Teda ne uplně tak, že bych ji shodil na zem, běhal kolem ní dokola a vydával strašidelný zvuky. Vymyslel jsem něco lepšího...  Svůj plán jsem sdělil klukům hned u snídaně. Už jsem viděl, jak celá společenská místnost bude provolávat moje jméno a Evansová mi skočí kolem krku a já jí náležitě vezmu do náruče a políbím. Všichni budou koukat a tleskat!

"Zazpívám jí duet!" oznámil jsem jim nadšeně a čekal na jejich reakce. Kluci přestali jíst a chvíli bylo ticho. To mě trochu znejistilo.

"Jak chceš sám zazpívat duet?" zeptal se opatrně Remus.

"To je jednoduchý, zazpívá si vysokým hláskem první větu a pak si sám zhluboka odpoví," smál se mi Sirius. Pak nám předvedl názornou ukázku toho, jak to myslel. To mě naštvalo, protože si nás kolemsedící začali všímat a můj plán by se mohl prozradit ještě před uskutečněním.

"Dvanácteráku, nevím, jak ti to říct, aby ses neurazil. Ale tvůj plán má skulinu," začal pomalu Remus a soucitně přitom kroutil tvář.

"Zpíváš hůř než moje pramatka!" přihodil bez okolků Sirius.

"To neni pravda," bránil jsem se uraženě.

"Když se ty hrůzostrašné zvuky ozývají ze sprchy, zrovínka když jsi uvnitř, musí mě Remus pořádně uklidňovat, abych tě neběžel zachránit," oznámil mi starostlivě se zcela vážnou tváří.

"Copak si nepamatuješ," přidal se Rem, "jak ti na mojí oslavě narozenin děda řekl: Ty tak krásně zpíváš... Jako moje teta, než jí strejda zabil.."

"Jste kulturní barbaři," setřel jsem je a odkráčel vymyslet text. Nic mě nezastaví...

-----------------

Tak mě něco přecijen zastavilo. Je mi poněkud trapné ten incident znovu rozebírat, ale když už jednou píšu kroniku (deníček zní už fakt dětinsky, tak jsem tě povýšil), nu tak se vším všudy. Vymyslel jsem geniální text, to musíš uznat:

Lily, má Lily

ty musíš na ples jít,

jen se mnou, jen se mnou

tam ste-e-jne chceš být.

Já to vím

a ty to víš

a ví to celý hrad.

Tak pojd

a nedelej,

dyt víš, ze Te mám rád.

 

A takhle třikrát dokola. Nebyla to sice dokonalá verze, ale na amatérskýho skladatele se musím pochválit. Chtělo to ale ještě okořenit nějakým hudebním nástrojem. Kterej jsem neměl... A tak jsem vymyslel, že s pláštěm si vypůjčím pár pokliček od hrnců a ty kouzlem upravím, aby do sebe drncaly po každé slabice. Geniální. Hudební nástroje nepotřebuju. Místo činel pokličky!

Proklatý pokličky. Staly se mi osudnými. A taky ostudnými. Naplánoval jsem totiž to velkolepé představení do nebelvírské místnosti (v době večeře, abych měl dost času na přípravu). Opět geniální. Až na to, že mě nenapadlo, že se z večeře nevrací všichni ve stejnou dobu. A tak jsem začal "Lily, má Lily..." pokaždý když někdo vešel. Pětkrát to byl planý poplach. Nejhorší byl pátý pokus, kdy vstoupili kluci z mého famfrpálového týmu. Moje autorita klesla ještě níž, než byla po útoku laně. A do toho pořád řinčely ty poklice, i když už jsem dávno nezpíval. Remus se Siriusem, spokojeně najezení, mě s pobavením sledovali z křesel a čekali, jak to dopadne. Pak, konečně, vstoupila Lily...  A s ní zbytek nebelvírských děvčat. Tak takhle jsem si to představení nepředstavoval.. Tolik diváků mě vyděsilo! Sice jsem začal něco ve smyslu "Lily, má Lily", ale zpěv rozhodně nebyl to, co se mi dralo z úst. Angie, která stála nejblíž ke mně dokonce přiskočila a plácla mě po zádech, protože si myslela, že se dusím. Sirius se dusil taky, ale smíchy. Remus jen kroutil hlavou a všude nad hlavama poletovaly třískající pokličky od hrnců.

Vrchol všeho byl, když se jedna z pokliček splašila  a začala místo do jiné pokličky třískat mě do hlavy. Odehnal jsem jí jako otravnou mouchu, jenže poklička je poklička. Ta se jen tak nedá.. - teď přichází ta nejtrapnější část- ta zpropadená poklička mě začala třískat do zadku. Nenávidím pokličky! Stejně jsem nikdy nepochopil jejich význam a teď mě takováhle podivnovýznamná věc tříská do zadní části těla a já si připadám jako malej kluk, co dostal vařečkou, protože neposlouchal. A to přede všema, před týmem i před Lily! A ještě k tomu to TAK štípalo! Kroniku nebo deníku, buď rád, že jsi jen kniha...