8. kapitola – V jednotě síla

*Poslední kapitola je pro všechny, kteří si tuhle povídku přečetli. Jste báječní!!!! (byla bych moc šťastná, kdybyste mi ještě zanechali komentář)*

            Čtveřice postupovala mlčky, hůlky stále ve střehu. Štěstí jim tentokrát přálo a do hodiny stáli před lesem poblíž Hybridovy hájenky.

„Výborně! Hybrid už existuje, což znamená, že jsme za chvíli doma,“ vyklusal směrem k hradu Remus. Bohužel mu podklouzla noha a dnes se již potřetí natáhl na zemi jak široký, tak dlouhý.

„Brácho, zas ti spadlo tělo,“ oznámil mu Sirius pro případ, že by to snad nepoznal.

„Nepovídej,“ procedil skrz zuby, když se zvedal.

„Koukej, musíš takhle,“ začal zvedat nohy šklebící se Tichošlápek, „levá, pravá, levá, pravá a takhle je zvedáš pořád dokola, víš?“

„Není to zas tak složitý,“ přidal se k němu James.

„Myslím, že když budeš pilně trénovat, za pár let to zvládneš,“ přihazoval do ohně Sirius.

„Ale to až budeš starší. Zatím jsi na to moc malinkém,“ štípl James nebohého kamaráda do tváře přesně tak, jak to mají ve zvyku leckteré starší dámy.

„Šašci,“ odstrčila je Lily.

„Reme, máš vůbec ještě ty hodiny?“ pokračovala laskavějším tónem.

„Nemám. Někde v lese mi musely vypadnout,“ zbledl blonďatý chlapec.

„Tak zatím žijem,“ mávl rukou bezstarostně Sirius.

„Slyším nějaké hlasy,“ přitiskla si Lil ukazováček na ústa.

„To se ozývá svědomí. Tak čím ses provinila? Že ty ses dneska málo učila?“ střílel si z ní Tichošlápek.

„Já je taky slyším,“ zpozorněl James.

„Dvanácteráku, vždyť ty už svědomí snad ani nemáš,“ rozesmál se Sirius naplno.

„Ticho!“ zacpala mu ústa Lilian. James je nasupeně sledoval.

„Myslím, že to jde dotud,“ ukázal po chvíli k lesu. Všichni se otočili směrem, kam ukazoval. Pečlivě nastražili uši. Ani se nehnuli.

„Počkej na mě!“ zvolal někdo z přesně opačné strany, než kterou se dívali.

„Těsně vedle, Dvanácteráku,“ pousmál se Sirius a spolu s ostatními se otočil. Hlasy se neustále přibližovaly. Čtyřčlenná skupina se proto kvapem schovala za hromadu balvanů.

            Jejich očím se naskytl nevídaný pohled. Před sebou totiž uviděli sami sebe.

„Evansová, co to do tebe vjelo?“ vykřikoval přímo naproti nim druhý James. Současný James se hrůzou kousl do rtu.

„Hádej, hádej, hádači,“ ušklíbla se dobová Lily.

„Až se ti hlava zatočí,“ dořekla za ni Siriova kopie z minulosti.

„Tak co je, Evansová?“

„Pátek.“

„Neříkej?“

„Už mlčím.“

„Výborně, ujednáno.“

„Co ujednáno?“ zastavila se kousek od skrývající se čtveřice rusovlasá dívka.

„V pět tě vyzvednu.“

„Já řekla, že mlčím. S ničím jsem nesouhlasila!“

„Mlčení znamená souhlas.“

„Pottere, já ti ublížím. A bude to bolet,“ vyhrožovala mu.

„Je do tebe blázen, kamaráde,“ zvedl vítězoslavně dobový Sirius palec u ruky. Ukrytí studenti si vyměňovali rozpačité pohledy.

„Promiň,“ hlesl žalostně James do Lilyina ucha. Když brýlatý chlapec znovu vzhlédl, dobový Sirius jeho minulému já zrovna přičarovával skotskou sukni.

„Nechápu, že ses tak rozčiloval. Na to náhodou holky letí,“ strčil loktem do kamaráda současný Tichošlápek.

„Sekne ti, Dvanácteráku,“ zahýbal svůdně jedním obočím Remus. Všichni krom Jamese se tiše zajíkají smíchy.

„Hlavně, že nemáš kluka,“ volal právě dobový James za utíkajícím děvčetem.

„Za to ty máš holek milion!“ křikla za ním ještě rusovláska. Pak skryté čtyřce zmizela z dohledu.

„Jenže já budu vždycky chtít jen tebe!“ zavolal za ní ještě spolužák, ačkoliv tušil, že ho už neuslyší. Sklesle se za ní díval ještě dobrou chvíli. Za kameny se už nikdo nesmál. Lily i James zčervenali. Oba se raději dívali každý jiným směrem.

„Budíček!“ zařval dobový Sirius a ze své hůlky poslal na svého druha proud vody. Zmoklý James ve skotské sukni odběhl pronásledovat spolužáka.

„Prevíte,“ popadl v úkrytu James Siria za krk.

„Milujte se a množte se,“ pohladil škrtící se dvojici chlapců po hlavě Remus s širokým úšklebkem na tváři. Jen Lily stále pozorovala místo, kde před chviličkou zdrceně postávalo Jamesovo dobové já. Tak ji má doopravdy rád, honilo se jí hlavou.

„Hodiny! Našel jsem je,“ nadšeně vyběhl z úkrytu Remus. Slavnostně předmět vyzdvihl nad hlavu. Zbytek čtveřice se rozestoupil kolem něj.

„Vypadá to, že k úplnému přesypání zbývá posledních pár zrníček,“ zářivě se usmíval na ostatní Náměsíčník.

„Ukaž,“ sáhli na hodiny ve stejný okamžik i James, Sirius a Lily. Víc nikdo říct nestihl. Společný dotek jakoby je sjednotil a snad urychlil příchod posledního záblesku, ve kterém vše zmizelo i se čtyřmi kamarády.

            Uplynulo táhlých deset vteřin, než se Remus odvážil otevřít oči. Nebo mu to alespoň jako deset vteřin připadalo. Ač se snažil nedělat si zbytečně starosti, jisté starosti mu svíraly žaludek. Měl strach, že by se místo své současnosti mohli ocitnout třeba v budoucnosti. Opatrně zamrkal. Nedůvěřivě si protřel oči. V prostředí kolem totiž poznal bradavickou ošetřovnu. Býval by byl schopen uvěřit, že za prožitým dobrodružstvím se skrýval pouhopouhý sen, kdyby na něj nepromluvila Lily ležící na vedlejší posteli.

„Reme, konečně! S těmahle dvěma už nebylo k vydržení,“ usmála se na něj široce a ukázala na Siria s Jamesem, kteří po sobě házeli polštáře.

„Co se stalo?“ rozrušeně se posadil. Lily mu s úsměvem vysvětlila, jak se po přemístění probrala na trávě přímo před Hagridem. Stručně mu prý sdělila, co se stalo.

„Hagrid sám vás posbíral jako klestí a odnesl sem. Já se pak ještě stavila u Brumbála. Vaše mdloby vysvětlovat tím, že příliš cest napříč časem lidské tělo dost špatně snáší. I já omdlela, ale jen na chviličku. To víš,“ rozesmála se u konce vyprávění, „ženský něco vydrží.“

Remův smích utlumil až polštář, co mu Jamesovým vrhem přistál přímo na hlavě. Všichni čtyři se vesele pustili do polštářové války.

Upřímný smích probudil madame Pomfreyovou. Její výtky však nikomu nevadily. Dokonce ani Lily ne. Inu, společné zážitky neobyčejně sbližují. Ačkoliv chlapci nejlepšími kamarády byli už včera, dnes si k nim našla cestu i Lily. Každý z nich se pro ni od toho dne stal nejlepším přítelem. A to až do konce života. A k jednomu z nich začala dokonce cítit i mnohem víc.